Pokud mluvíme o nejvíce očekávaných black metalových deskách tohoto roku, musíme do našeho seznamu bezpodmínečně zařadit i „Om Hundrede År“ od AFSKY. Kdo by to byl před pár lety řekl, že tento projekt z Kodaně jednou bude figurovat poměrně výrazně v popředí zájmu. I já osobně jsem se k Dánům dostal relativně pozdě, konkrétně pak při příležitosti vydání „Ofte Jeg Drømmer Mig Død“, zásadní to kolekce, která AFSKY otevřela dveře do světa vybrané blackové společnosti. Sbírka mě zcela uhranula a ještě navíc mě přinutila ponořit se hlouběji do dánských (zejména pak atmo) BM vod a detailněji tak prozkoumat zde žijící exempláře. Výlov se podařil dokonale, nahrávky SUNKEN, GESPENST, SOLBRUD nebo HELTEKVAD si mě okamžitě získaly a natrvalo se nastěhovaly do útrob mého přehrávače.
I třetí řadovka má na obalu nějakého ležícího nešťastníka či nešťastnici, nicméně autory tentokráte nejsou malíři Henry Wallis ani Hans Andersen Brendekilde, nýbrž Kris Verwimp, zavedený to kreslíř veselých obálek zejména blackových kapel (MARDUK, THYRFING, ABSU a desítky dalších). Omalovánka je to sice slabší, leč mnohem důležitější je to, co se ukrývá pod jejím povrchem, tedy hudba samotná. Pojďme se na ni společně podívat (dívat se na hudbu jest velmi neortodoxní přístup, leč jděme – pozn. korektora).
Osobně jsem od AFSKY očekával pokračování předešlých dvou desek a ne nějaký kdovíjak překvapivý, více experimentálně pojatý materiál (od toho má Ole Pedersen Luk svůj další projekt HELTEKVAD, i když ani jejich tvorba není tak vzdálená tradičním žánrovým mantinelům). Přesně tak se i stalo. Dánové navazují na „Ofte Jeg Drømmer Mig Død“ a volně rozvíjejí jeho silný potenciál. První tři skladby prakticky není o čem diskutovat. AFSKY jsou znovu maximálně trpěliví, vybírají si silný motiv a ten vytrvale omílají, dokud jím posluchač není dokonale nasycen. Až poté chytře změní náladu skladby, když z rukávu vytáhnou jiný, neméně poutavý riff, ze kterého opět nějaký ten čas vyvařují to nejlepší. Tohle opatrné a rozvážné střídání motivů znamenitě prospívá zádumčivé atmosféře desky, citlivě udržuje její flow a zbytečně nenarušuje její pevně semknutou konstrukci. Ole Pedersen Luk umí nenásilně pracovat s dějem skladeb a navíc za nimi dokáže napsat i reprezentativní tečku v podobě citlivě vygradovaných závěrů (zejména první a poslední položka). Pokud bych měl přeci jen uvést jednu kyselejší poznámku, konstatoval bych něco o tom, že v tracklistu bohužel není ani jedna skladba, jež graduje tak epicky, jako poslední minuty "Tyende Sang" (z předešlého alba), která dodnes spolehlivě mění moji jinak jemnou kůži (jsou na to svědkové…či svědkyně? – pozm. korektora) v brusný papír nejhrubějšího zrna. To však neznamená, že "Om Hundrede År" je méně výrazná či snad, že disponuje menším množstvím chytlavých momentů než její přelomová předchůdkyně. Až na tradiční, ne tak nápadnou skladbu "Tid", je nová kolekce AFSKY melodicky velmi nakažlivá a přístupná, stejně tak si ale bez problému zachovává ostré hrany čistokrevného black metalu. K tomu svým dílem přispívá i hrdlo hlavního principála, jehož odevzdaný jekot se zdá trochu variabilnějším (slyš "Det Der Var"), přesto však ani zdaleka nedosahuje vyšinutých rejstříků, kterými je ozdobeno "Morgenrødens Helvedesherre", první záznam HELTEKVAD.
Závěrem je nutno ještě jednou vyzvednout zcela unikátní atmosféru desky. AFSKY mají schopnost vtáhnout posluchače hluboko do děje, emocionálně s ním zahýbat, dostat se mu důkladně pod kůži. Jednou jsou zdrcující, za chvíli nostalgičtí a v další chvíli zase posmutnělí a osudu zcela odevzdaní. Zavřít oči a poslouchat. Nechat se na své skromné loďce dlouze unášet na zkormoucených vlnách a na věčně šedém horizontu letargickým pohledem hledat vytoužené obrysy země. A to i přesto, že jste se už dávno smířili s tím, že je vlastně nikdy neuvidíte.
AFSKY potřetí a opět skvěle. Vítězný blackový recept našeho prima kluka, tedy Ole Pedersena Luka, znovu bez problémů zafungoval. A s jeho skladatelským umem nemám vůbec žádných pochyb, že ještě pěknou řádku let fungovat bude.